Pomalu, s hlavou vtisknutou mezi ramena, v ruce knížku, tužku a čistý bílý papír, mířím do svého pokoje. Právě tam se v několika příštích minutách odehraje tzv. „čistka“ mého svědomí a vědomí. Konečně jsem tam.
„Sednu si na zem nebo na židli? Nebo mám jít radši psát úkol do zítřejší hodiny matiky? Ne, to snad ne, to by bylo moc drastické! Teď máš čas zpytovat svědomí.“ Nechce se mi.
Beru do ruky tužku a snažím se pátrat v mé roztěkané mysli. Odkrývám jednotlivé místnosti svého svědomí. Bolí to. Trápím se. Padám. Ne, to jsem neudělala. Hurá, aspoň něco. Pomalu, ale jistě procházím všemi koutky a stírám jejich prach a špínu na papír.
Občas se najde i světlá místnost. Konečně, hlavní úklid je hotový.
Vstávám od stolu a teple se oblékám, neboť venku začalo znovu sněžit.
Je to jen pár kroků k blízké farní budově. Opatrně uchopím zmrzlými prsty klepadlo a několikrát zabouchám.
„ Ale, Lucko, to je mi překvapení! Pojď dál. Už na tebe čekám,“ ozval se příjemný hlas a na prahu stojí v domácím oblečení místní kněz. Přistihnu se, jak říkám: „ Otče, můžete mě vyzpovídat?“ Kněz přikývne a zamíříme do jídelny.
„Ve jménu Otce i Syna i Duch svatého. Je mi 18 let a naposledy jsem byla u zpovědi před měsícem…“ Nyní následuje výčet mých hříchů. Sedím, na čele cítím drobné kapičky potu a sama sobě skládám slavnostní přísahu: „Pokusím se už nikdy nehřešit, protože zpověď je opravdu nepříjemná věc.“ Konečně je list přečtený. Kněz se chápavě usmívá, ale já bych ráda věděla, co si o mně myslí. Neřekne mi to.Možná nechce lhát.
Rozhřešení zakončí slovy : „Jdi v pokoji!“ A vida, ono to fakt funguje! Najednou mi je lehko, má duše září, cítím se nesmírně svobodná. Mám radost. Poděkuji a vybíhám z budovy. Teď už mi sníh a chlad nevadí, vše zcela zastínilo teplo a svit mé duše.
Lucie Škařupová